Aljaška je takový pěkný, pohádkově malebný kraj. Sněhu jak sviň, zima jak c*p a sluníčko, které si neváhá schrupnout na dlouhých třicet dní. A to není vše. Lidé zmámení stereotypem městského, kolovrátkově řízeného života uvítají ještě jednu (zbrusu novou) turistickou atrakci.
Upíry.
Že to zní jako hodně hloupý žert? Myslíte si snad, že už dlouhé tesáky neletí? Pche. Tak to jste na omylu. Sladeovi vampíři sledovali velmi pozorně poslední módní trendy, a tak se bez nutnosti přimhouření oka vyrovnají tomu nejběsnivějšímu z předešlých let. Kam se na ně hrabou pomatení masoví vrazi, kteří si již jako malí hrávali se sekáčkem na maso a s pokusným hlodavcem ze zverimexu… Dokonce i Snyderovi sprinteři by měli co dělat, aby si s posluhovači nadějného režiséra potřásli potřísněnou rukou. Tahle bandička má totiž velmi silný potenciál. Nezastaví je prosklené dveře od obchoďáku, ani uřezaná horní končetina… Obávám se, že by za své nevzalo ani důkladné nakrmení brokovnicí. Upíři z Aljašky jsou totiž kevlaroví, setsakramentsky rychlí a nonstop lační. Zavětří-li cosi lidského (což v tomto žánru nebývá až tak těžké – jídlo se promenáduje po ulici a dožaduje se z plných plic pomoci), procedí skrz škvíru mezi zuby povinnou dávku marmelády (eventuálně skrz „ventilačku“ v oblasti ohryzku) a bleskurychle zakročí. Aby toho nebylo málo, tito „dobráci“ navzájem komunikují (byť nějakou hatmatilkou) a mají páru jako lokomotiva.
Takže… pokud se zcela běžně chytáte za bok po vyběhnutí několika málo schodů a při štípání dříví strefujete vše, jen ne samotné poleno, dobře zvažte, máte-li vůbec potřebu stavět sněhuláka právě na Aljašce.
30 dní dlouhá noc je totiž stejně tak nekompromisní jako pověstný škleb Vladimíra Špidly. Nepáře se s dlouhým rozjezdem a řídí se logickou odpovědí na otázku: „Proč sbližovat diváky s někým, kdo se úsvitu stejně nedožije?“ Prostředí Aljašky naskýtá optimální rozptylové podmínky pro budování požadovaně zhoustlé atmosféry. Věděl to už John Carpenter, když „onehda“ natáčel Věc – výjimkou nebyl ani sám David Slade, „když se před dvěma lety rozhodoval, co bude dělat dál“. Kombinace několikametrové sněhové pokrývky, teplot pod bodem mrazu a třicet dní dlouhé noci – to byla výhra hned ze startu. Výhra, kterou stačilo okořenit jediným, zdánlivě okoukaným. Standardním motivem dokonale izolované skupinky lidí, která jen čirou náhodou přežívá útoky krvežíznivých monster.
Jednoduché jako Mackova facka.
Kór když vás jistí Josh Hartnett (jak se zdá, kluk se rozloučil s hezounkovskou image – a docela mu to sekne), precizně nabroušená sekera a bezchybný hudební doprovod, který by dohnal k sebevraždě i novopečeného výherce jackpotu ve Sportce.
Nutno podotknout – 30 dní dlouhá noc stojí a padá na onom výtečném „podnebí“ a na schopnostech kouzelníka Sladea. Nebýt jej, snímek by zamířil o patro níže, neslíznul by na csfd.cz poměrně lichotivých jednasedmdesát procent, a o to víc by vynikly jednotlivé díry ve scénáři. Talentovaný Slade vyznává rychlé zákroky střihačů, umocňuje zvukovou stránku a samotnou kameru usměrňuje přesně tak, aby bylo dosaženo maximálně sugestivního dojmu (dnes již zcela standardní „hand třes“, divoké nájezdy a hluboký zoom). Ve spolupráci s náležitým vizuálem upírů i prostředí tak obstává coby kuchař honosící se důvěrně známým jídelníčkem. Zároveň se poněkud překvapivě nespoléhá na „nezbytnou“ výpomoc počítačů. Vyjma jediné scény (hardcore projížďka frézou, která připomene nedávný zástřih z britských Osmadvaceti týdnů poté) si vystačí s naprosto běžnými, téměř až archaickými prostředky. S trochou toho pudru a s několika kanystry „čehosi červeného“.
Samotný scénář se nezapře jako polotovar, u nějž byla opomenuta tolik podstatná druhá fáze přípravy pokrmu. Rozjezd je výtečný, přitom minimalistický a zcela adekvátní mrazivému životnímu prostředí. Hrdinové pečlivě váží každé vypuštěné slovo a vůbec – teplotou „zhýčkané“ rty příliš nenamáhají (dokladem budiž scéna při západu slunce, kdy jedna z postav poznamená: „Tady jsem vzal Peggy na první rande,“ načež minutové ticho utíná až dovětek postavy druhé – cosi ve smyslu „Jako my všichni“). Následný příchod upírů nepostrádá obvyklé příznaky (mrtví psi, výpadek proudu a odstavená helikoptéra) a přitom nenásilně přemosťuje dvě diametrálně odlišné části. Tu relativně poklidnou a tu relativně krvavou, minimálně cenzurovanou a průzračně eRkovou.
Úzce navazující čistka „spící“ vesnice upadne v zapomnění pouhým omylem. Kamera se v tu chvíli zachová velmi efektně: vystoupá na oblohu a dopřeje nám úzkostlivý pohled na celé městečko = na krví zkrášlené popraviště se spoustou zmateně pobíhajících „teček“. Což o to, že už jsme něco podobného dávno viděli (viz Snyderův Úsvit, Wisemanova Past 4.0 ad.), vždyť „ono to funguje“.
Jakmile dozní i ty poslední výstřely z brokovnic, přecházejí v platnost nesčetněkrát použité směrnice. Pozůstalí hrdinové si dají všech pět dohromady (jinými slovy si uvědomí, že na „tyhle svině“ nemají, ani kdyby se jmenovali John Rambo a vlastnili sklípek s armádní municí), seskupí se do nepříliš početné skupinky a vyhledají nejbližší možné útočiště. To se píše sotva třicátá minuta a divákovi je jasné, že se v „úschovně“ příliš nezdržíme.
A oprávněně.
Půda je malá, postav poskrovnu, ale ponorka je ponorka a nervy jsou nervy. Průsery zaklepou na dveře velice záhy a hrdinové „budou muset ven“.
V této fázi se je sice na co koukat, neboť takřka pořád něco praská, stříká a já nevím, co vše ještě, nicméně samotná logika dostává opakovaně (a vcelku pořádně) na zadek. Scénáristé manipulují s postavičkami v souladu s potřebou nevyhnutelné eliminace, a snímek se tak nevyhýbá dějové stagnaci a několika střídmě patrným kiksům. Nepřítomně se chovají buďto jinak strategicky postupující upíři, a nebo přímo samotní hrdinové, kteří mají hlad a potřebu zachraňovat dávno mrtvé bližní. Druhou půli resuscituje zcela evidentně Sladeův rukopis, který přebíjí jindy nepřehlédnutelné a tvrdě potrestané ve výsledném součtu nastřádaných bodů. Samozřejmě, s náležitou výpomocí výše zmíněného.
Avšak s výjimkou závěru, který jsem navzdory úporné snaze nevstřebal. Ne proto, že bych jaksi neuvítal poeticky drsnou variaci na téma „Vidět Slunce a zemřít“ (pokud mě paměť neklame, takto nás dojímal už druhý díl Bladea), ale možná proto, že jsem očekával poněkud důkladnější gradaci, rezolutnější závěr (alespoň co se počtu vymýcené škodné zvěře týče) a ne až tak „spontánní“ jednání ústředního hrdiny.
Nebojte se, nehodlám spoilerovat. Navíc už musím končit. Za chvilku mi zavírají v krámu a já tu novou UV lampu prostě chci! Meteorologové hlásí krutou zimu a já jim…. z kdovíjakých důvodů… začal věřit.
30 dní dlouhá noc (30 Days of
Night) | ||||||||||
|
